Mutismus
Mutismus je pokládán za hraniční problematiku mezi klinickou logopedií, foniatrií a psychiatrií.
Jedná se o obvykle neurotickou reakci na mimořádný zážitek nebo je projevem akutního psychotického onemocnění. Může vzniknout náhle po těžkém psychotraumatu, nebo jako reakce na přetěžování, nesprávný styl výchovy a po těžkých stresových situacích na základě určité konstituce a dispozice jedince. Tento stav se často zafixuje vlivem nevhodné reakce okolí. Porucha se nejčastěji objevuje v předškolním věku, mírně převažuje u děvčat.
V oboru klinická logopedie se nejčastěji setkáváme s jednou z jeho forem – elektivním mutismem. V tomto případě nastává ztráta řečových projevů, která je situačně vázaná. Dítě v určitých situacích a prostředí mluvit nemůže (na rozdíl od mluvního negativismu, kdy dítě mluvit může, ale nechce). Některé děti sice v určitých situacích nemluví, ale v jiných je jejich slovní produkce pro komunikaci dostačující. Většinou nekomunikují v mateřské škole, ve škole nebo v jiném prostředí mimo domov, ale normálně hovoří s rodiči a sourozenci. Typické je, že nemluvení v určitém prostředí vysoce pravděpodobné a dá se předpovědět. Pro stanovené této diagnózy musí příznaky trvat nejméně 4 týdny. Důležité je diferenciálně diagnosticky odlišit projevy, které jsou primárně podmíněny poruchami CNS a nedostatečným (opožděným) vývojem řeči.
Klasický terapeutický přístup k mutismu vychází z individuální psychoterapie spojené s foniatrickou a logopedickou péčí. Jde-li v důsledku přílišné pozornosti okolí dítěte, opakování psychických traumat či trestání o zafixovanou poruchu, je terapie mutismu i elektivního mutismu zdlouhavá a náročná na trpělivost. Na terapii se podílí celý odborný tým.
Při elektivním mutismu je třeba upravit rodinné prostředí, snažit se o zlepšení adaptačních problémů dítěte. Dítě nikdy k verbálnímu projevu nenutíme a zpočátku mu dáváme příležitosti k činnostem, v nichž nemusí mluvit. Je důležité vyvarovat se snahy o předvádění jak již dítě dovede mluvit, a to zejména proti jeho vůli. S nebezpečím neurotizace zejména introvertních dětí by měly být seznámeny i učitelky mateřských a škol a elementaristé základních škol.
Jedná se o obvykle neurotickou reakci na mimořádný zážitek nebo je projevem akutního psychotického onemocnění. Může vzniknout náhle po těžkém psychotraumatu, nebo jako reakce na přetěžování, nesprávný styl výchovy a po těžkých stresových situacích na základě určité konstituce a dispozice jedince. Tento stav se často zafixuje vlivem nevhodné reakce okolí. Porucha se nejčastěji objevuje v předškolním věku, mírně převažuje u děvčat.
V oboru klinická logopedie se nejčastěji setkáváme s jednou z jeho forem – elektivním mutismem. V tomto případě nastává ztráta řečových projevů, která je situačně vázaná. Dítě v určitých situacích a prostředí mluvit nemůže (na rozdíl od mluvního negativismu, kdy dítě mluvit může, ale nechce). Některé děti sice v určitých situacích nemluví, ale v jiných je jejich slovní produkce pro komunikaci dostačující. Většinou nekomunikují v mateřské škole, ve škole nebo v jiném prostředí mimo domov, ale normálně hovoří s rodiči a sourozenci. Typické je, že nemluvení v určitém prostředí vysoce pravděpodobné a dá se předpovědět. Pro stanovené této diagnózy musí příznaky trvat nejméně 4 týdny. Důležité je diferenciálně diagnosticky odlišit projevy, které jsou primárně podmíněny poruchami CNS a nedostatečným (opožděným) vývojem řeči.
Klasický terapeutický přístup k mutismu vychází z individuální psychoterapie spojené s foniatrickou a logopedickou péčí. Jde-li v důsledku přílišné pozornosti okolí dítěte, opakování psychických traumat či trestání o zafixovanou poruchu, je terapie mutismu i elektivního mutismu zdlouhavá a náročná na trpělivost. Na terapii se podílí celý odborný tým.
Při elektivním mutismu je třeba upravit rodinné prostředí, snažit se o zlepšení adaptačních problémů dítěte. Dítě nikdy k verbálnímu projevu nenutíme a zpočátku mu dáváme příležitosti k činnostem, v nichž nemusí mluvit. Je důležité vyvarovat se snahy o předvádění jak již dítě dovede mluvit, a to zejména proti jeho vůli. S nebezpečím neurotizace zejména introvertních dětí by měly být seznámeny i učitelky mateřských a škol a elementaristé základních škol.
