Ambulance klinické logopedie
horni1000x200pxG

Pervazivní vývojové poruchy

    Pojem pervazivní můžeme přeložit jako pronikavý, prostupující, celou osobnost zachvacující. Jedná se o skupinu poruch, které se svým obrazem vyčleňují a odlišují od jiných kategorií. Jejich projevy jsou trvalé, postihují více psychických funkcí a vyskytují se u nich příznaky, které se liší od normálního vývoje. Do této kategorie spadají těžké poruchy, které mají svůj počátek v raném dětství (projevují se od narození nebo začínají v období kolem 2 – 3 let věku). V poslední době je u nich předpokládán převážně organický původ. Diagnostika a diferenciální diagnostika spadá do kompetence dětské psychiatrie.

   Do této skupiny poruch řadíme časný infantilní autismus (Kannerův syndrom). V současnosti je chápán jako vývojová porucha. Navzdory intenzivním výzkumům není příčina onemocnění dosud zcela jasná. Všeobecně je ve většině případů prokazatelné nespecifické organické poškození. U autistických dětí je pravděpodobně narušena funkce centrálních analyzátorů pro zpracování signálů, které kódují citově a společensky významné informace. Výskyt autismu je čtyři až pětkrát častější u chlapců než u dívek.

   Dětský autismus znamená celoživotní handicap, který znesnadňuje postiženému  adaptaci na prostředí, v němž žije. Z velké škály příznaků se nejnápadněji projevují např. stereotypní způsoby chování, chybí spontaneita při hře, omezené zájmy a aktivity, specifická příchylnost k neobvyklým předmětům, trvání na vykonání zvláštních stereotypů při činnostech nefunkčního charakteru, strach z neškodných věcí. Dále např. mimika i tělesné pohyby nemají komunikační význam, děti celkově málo napodobují druhé, téměř neužívají gesta, mnohdy mají bizarní pohyby. Nápadná je i řeč a komunikace, dítě často nemluví vůbec, kvalita komunikace je silně narušena. Autistické dítě opakuje slova či věty, mluví stále o jedné věci, chybí přátelská emoční reakce, chybí oční kontakt při komunikaci. Pokud se dítě naučí mluvit, v řeči jsou typické nápadnosti, není schopno konverzovat. Nacházíme přítomnost poruchy sociálních vztahů, dítě bývá extrémně uzavřené do sebe, intenzivně se brání očnímu kontaktu, neumí se s rodiči mazlit, nevyžadují přítomnost ani pomoc druhých, je narušeno i utváření emoční vazby na rodiče. Tyto děti neprojevují zájem o hru s druhými dětmi, nenavazují přátelské vztahy, chybí jim empatie, jako by neodlišovaly živé od neživého. Děti s autismem se obvykle brání jakékoliv změně v denních činnostech nebo v uspořádání prostředí. Jejich hra je typicky stereotypní a často neobvyklá. Inteligence nemusí být nutně postižena, i když se autismus často kombinuje s mentální retardací. Mohou se objevovat ostrůvkovitě zachované normální a někdy i výjimečné dovednosti či schopnosti. Nápadná bývá vždy nerovnoměrnost vývoje, můžeme vidět např. velkou pohybovou obratnost, velmi dobrou schopnost prostorové orientace a zrakovou i prostorovou paměť, někdy i paměť fenomenální. Pravidlem bývá i značná emoční labilita; často nasávají (i bez zjevného vnějšího podnětu) prudké afektivní výbuchy s křikem a pláčem, vážným problémem může být i sebepoškozování.

   Diagnostiku by měl vždy provádět klinický psycholog nebo dětský psychiatr. Autistické dítě, které nemluví, se poměrně často poměrně brzy dostává do péče klinického logopeda, ale většinou s diagnózou opožděný vývoj řeči, resp. Opožděný vývoj řeči při mentální retardaci. Zkušený klinický logoped z komunikace dítěte snadno odhadne riziko případné pervazivní vývojové poruchy a může kontaktovat klinického psychologa či dětského psychiatra.

   Terapie autismu je komplexní, složitá a vyžaduje hluboké znalosti o tomto postižení. Musí být mezioborová a týmová. Případná psychofarmakologická léčba neovlivňuje „jádrové“ příznaky autismu, ale pouze mírní nežádoucí projevy chování a vede ke zmírnění afektů. Osvědčuje se zařazení dítěte do speciálních terapeutických a speciálněvzdělávacích programů. Podle těchto programů je možné postižené naučit dorozumívat se, navazovat mezilidské vztahy, vypěstovat sebeobslužné dovednosti, trávit účelně volný čas, předvídat a zvládat změny.

 Pro zlepšení nepříznivé prognózy tohoto závažného postižení je nutná včasná a správná diagnóza. Není – li porucha včas rozpoznána, mohou postižení žít na okraji společnosti. Autismus je vždy komplikovaná porucha, která naruší vývoj komunikace v nejranějším dětství a znemožní vytváření normálních mezilidských vztahů. Jde o handicap, který brání postiženým adaptovat se na prostředí, ve kterém žijí. Život se pro ně stává chaosem bez pravidel, a proto si sami vytvářejí pravidla, jejichž logice rozumí jen oni.

Diagnostická kritéria dětského autismu (Čihák, 2002)

1.       Kvalitativní narušení reciproční sociální interakce: nedostatek očního kontaktu, absence recipročního úsměvu, nezájem o kontakt s jinými osobami, neschopnost společné hry s vrstevníky, vyhýbání se tělesným kontaktům nabízeným ostatními lidmi.

2.       Narušení kvality komunikace: opožděný vývoj řeči nebo její úplná absence, chybění snahy nahrazovat řeč mimikou či gesty, chybějící reakce v konverzačním hovoru, , neologismy (nově vytvořená, vlastní slova), echolalie (automatické opakování slov vyslovených druhou osobou bez pochopení významu sdělovaného) a verbigerace (mechanické a automatizované opakování stejných slovních projevů), zvláštní a stereotypní skladba vět, neschopnost porozumět symbolům, nezvyklá intonace, výška a hlasitost řeči.

3.       Omezený a opakující se repertoár chování, zájmů a aktivit: motorické stereotypy, zejm. manýrování, grimasování, kroucení či třepání rukama a prsty, chůze či pobíhání stále po stejné trase, poskakování, lpění na dodržování rituálů, vokální (hlasové) a řečové stereotypy, fascinace vizuálními (zrakovými) a auditivními (sluchovými) aspekty předmětů, poklepávání na ně a zkoumání jejich nefunkčních vlastností, zájem o neživé věci a hračky, neochota k nácviku sebeobsluhy, vyžadování krmení a neochota ke kousání stravy.

4.       Nepřiměřené emoční reakce: záchvaty úzkosti s velmi intenzivními výbuchy zlosti, sebepoškozování, znečišťování výkaly, koprolalie (sklon k přehnanému užívání hrubých až obscénních výrazů), ničení věcí, není – li vyhověno přání postiženého nebo je-li mu bráněno ve vykonávání jeho rituálů, až bizarní projevy nadšení při uspokojení vlastních potřeb.