Demence

    Syndrom demence zahrnuje soubor duševních poruch, které se projevují získaným závažným úbytkem kognitivních funkcí, především paměti a intelektu. Tyto poruchy bývají výsledkem organických onemocnění mozku a získaných traumat centrální nervové soustavy. V závislosti na příčině vzniku demence má proces celkového úpadku duševní činnosti osoby s tímto onemocněním velmi odlišný průběh: můžeme najít typy onemocnění s pomalým postupem, s nestejnoměrným postižením schopností a dlouhodobě zachovanými schopnostmi kognice, komunikace či sociálních dovedností. Převažujícím typem onemocnění je progresivní úbytek schopnosti běžných denních aktivit, degradace duševní činnosti postižené osoby a posléze ztráta schopnosti samostatné existence, která vyústí v úplnou závislost na péči okolí.

  Nejčastějšími příznaky syndromu demence jsou poruchy paměti, orientace, úsudku a schopnosti abstraktního myšlení, pozornosti a motivace, poruchy korových funkcí (afázie, apraxie, agnozie), poruchy verbální a neverbální komunikace, poruchy emotivity, chování, degradace osobnosti.

   Poruchy komunikace provázejí s různými projevy a intenzitou všechny typy a stadia demence. Hovoříme pak o kognitivně – komunikačních poruchách. Nezřídka, např. u osob s Parkinsonovou nemocí současně registrujeme i výskyt dysartrie – poruchy na bázi inervace CNS. Přítomnost a typ komunikačních poruch u osob s demencí je důležitým diagnostickým vodítkem v oblasti diferenciální diagnostiky typů demencí a v odlišení demence od dalších poruch, především poruch fatických funkcí bez celkové deteriorace, eventuálně od komunikačních poruch u depresí.

   Terapie osob se syndromem demence je v našich podmínkách fenoménem, který si zatím obtížně hledá cestu k zainteresovaným odborníkům a rodinám osob, které demencí trpí. Jejím prvotním cílem je rehabilitační program s realistickými cíli, a využitelnými metodami práce, který postaví alternativu odmítání práce s těmito osobami rezignaci a pocitu beznaděje z neradostné životní perspektivy.